na úvodní stránku www.ak-vrana.cz
DOSTÁL & SOROKÁČ, Pařížská 68/9, 110 00 Praha 1.   tel.: +420 608 366 353, +420 608 907 069

Novinky v judikatuře


Abychom Vám dokázali zajistit nejnovější zprávy ze světa judikatury a Vy jste tak mohli mít tyto zprávy na jednom místě společně se zajímavými odkazy, napojili jsme naše stránky na vždy aktuální právnické servery. Odkazy na aktuální zprávy a články přinášíme níže:

Obchodněprávní shrnutí: Občanskoprávní shrnutí: Procesní shrnutí:

Zpravodajství:

sd

Škoda vzniklá zaměstnanci v případě neplatné konkurenční doložky

 

Vznikla-li následkem neplatnosti konkurenční doložky zaměstnanci škoda a nezpůsobil-li tuto neplatnost zaměstnanec výlučně sám (to je z povahy věci vyloučeno, je-li konkurenční doložka neplatná z důvodu absence závazku zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání), nemůže být neplatnost konkurenční doložky zaměstnanci na újmu.

Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen v případě neplatné konkurenční doložky zaměstnanci nahradit, může spočívat též v ušlém výdělku zaměstnance u jiného zaměstnavatele, s nímž neuzavřel pracovní smlouvu (a nenastoupil k němu do pracovního poměru) jen proto, že se řídil neplatnou dohodou o konkurenční doložce.

Na příčinné souvislosti mezi neplatnou konkurenční doložkou a vzniklou škodou nemůže nic změnit ani okolnost, že zaměstnanec neměl v úmyslu se neplatnou konkurenční doložkou řídit a že se proto ucházel o zaměstnání u nového zaměstnavatele, neboť z hlediska příčinné souvislosti je podstatné, zda se zaměstnanec skutečně řídil neplatnou dohodou o konkurenční doložce [byť by k tomu byl „přinucentím, že zaměstnavatel, u něhož se ucházel o zaměstnání, jej z důvodu (neplatně) sjednané konkurenční doložky odmítl přijmout do pracovního poměru], a nikoli, zda to bylo také jeho úmyslem.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 21 Cdo 4509/2018, ze dne 1. 10. 2019)

 

 

Krácení víceúčelové paušální náhrady výdajů soudce

 

Doba čerpání mateřské dovolené nebo rodičovské dovolené soudcem je důvodem, pro který se soudci krátí podle ustanovení § 35 odst. 3 věty první zákona o platu a dalších náležitostech představitelů [tj. zákona č. 236/1995 Sb., o  platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu –Za dobu, po kterou představitel nebo soudce dočasně nevykonává funkci, se krátí náhrady výdajů podle odstavce 1 v poměru k délce této doby. Prezidentu republiky náleží náhrada výdajů podle § 15 i po dobu, po kterou funkci dočasně nevykonává.“] víceúčelová paušální náhrada výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 21 Cdo 2887/2018, ze dne 18. 9. 2019)

 

 

Pracovní poměr ředitele školy zřízené tzv. neveřejným zřizovatelem

 

Pracovní poměr ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba, je-li tímto ředitelem jiná, od statutárního orgánu odlišná osoba v pracovněprávním vztahu k této právnické osobě, která splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení stanovené zvláštním zákonem, se podle právní úpravy účinné do 31.12. 2011 zakládal jmenováním, které prováděl statutární orgán této právnické osoby.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 21 Cdo 1484/2019, ze dne 5. 9. 2019)

 

Z odůvodnění:

[část, kráceno]

 

Právní postavení ředitelů jednotlivých škol a školských zařízení se jednoznačně odvíjí od charakteru jejich zřizovatele. Zřizovatele škol a školských zařízení lze rozdělit do dvou kategorií, a to na tzv. veřejné zřizovatele, jejichž postavení je upraveno právními předpisy veřejného práva (jedná se o stát, kraj, obec a dobrovolný svazek obcí, jehož předmětem činnosti jsou úkoly v oblasti školství), a tzv. neveřejné zřizovatele (jedná se o registrované církve a náboženské společnosti, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy, ostatní právnické osoby a fyzické osoby). Tzv. veřejní zřizovatelé zřizují školy a školská zařízení v právní formě školské právnické osoby nebo příspěvkové organizace (srov. § 8 odst. 1 a 2 školského zákona), případně jako organizační složky státu nebo součásti organizační složky státu (srov. § 8 odst. 3 a 4 školského zákona). Tzv. neveřejní zřizovatelé mohou školy a školská zařízení zřizovat v právní formě školské právnické osoby podle školského zákona nebo (tak jako žalovaná v projednávané věci) v právní formě jiné právnické osoby podle zvláštních právních předpisů (tedy zejména obchodní společnosti a obecně prospěšné společnosti), jejichž předmětem činnosti je poskytování vzdělávání nebo školských služeb podle školského zákona (srov. § 8 odst. 6 školského zákona).

 

Vzhledem k tomu, že ředitelé škol a školských zařízení zřízených tzv. veřejným zřizovatelem vykonávají ve výslovně definovaných záležitostech státní správu, kterou na ně deleguje zákonem stát, vymezuje školský zákon jejich právní postavení podrobněji než v případě ředitelů škol a školských zařízení zřízených tzv. neveřejným zřizovatelem. U prvně jmenovaných školský zákon určuje jednak zákonné podmínky pro jejich jmenování, jestliže mj. stanoví, že ředitele školské právnické osoby zřizované ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, ředitele příspěvkové organizace a vedoucího organizační složky státu nebo její součásti, který splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení podle zákona o pedagogických pracovnících, jmenuje do funkce zřizovatel na základě jím vyhlášeného konkursního řízení (srov. § 166 odst. 1 a 2 školského zákona), jednak určuje zákonné podmínky pro jejich odvolávání, jestliže taxativně vymezuje, z jakých důvodů je zřizovatel povinen a z jakých důvodů může odvolat ředitele z funkce (srov. § 166 odst. 4 a 5 školského zákona). V případě ředitelů škol a školských zařízení zřízených tzv. neveřejným zřizovatelem v jiné formě než ve formě školské právnické osoby je školský zákon podstatně stručnější.

 

V době, kdy žalobkyně začala od 1.7.2010 působit na vedoucím pracovním místě ředitelky žalované, upravoval školský zákon v ustanovení § 166 odst. 7 (ve znění účinném do 31.12. 2011) právní postavení ředitele školy nebo školského zařízení zřízeného tzv. neveřejným zřizovatelem v jiné formě než ve formě školské právnické osoby tím způsobem, že „funkci ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba, vykonává statutární orgán nebo člen statutárního orgánu této právnické osoby, pokud splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení stanovené zvláštním zákonem. Pokud nelze ředitele školy nebo školského zařízení ustanovit z těchto osob, jmenuje právnická osoba do funkce ředitele školy nebo školského zařízení jinou osobu v pracovněprávním vztahu k této právnické osobě, která splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení stanovené zvláštním zákonem. Osoba uvedená ve větě první a druhé je ředitelem všech škol a školských zařízení, jejichž činnost daná právnická osoba vykonává“.

 

S názorem odvolacího soudu, že „byť ust. § 166 odst. 7 školského zákona, ve znění účinném do 31.12.2011, užívá výraz jmenování“, „není funkce ředitele žalované pracovní pozicí, která se obsazuje jmenováním“, dovolací soud nesouhlasí.

 

Pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nebo jmenováním na vedoucí pracovní místo. Jmenováním se zakládá pracovní poměr v případech stanovených zvláštním právním předpisem nebo, nestanoví-li to zvláštní právní předpis, v případech uvedených v ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce. Jmenování provádí ten, komu to svěřují zvláštní právní předpisy, a u vedoucích pracovních míst vyjmenovaných v ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce osoby uvedené v ustanovení § 33 odst. 4 zák. práce. V projednávané věci není pochyb o tom, že funkce ředitelky žalované nespadá do okruhu vedoucích pracovních míst vyjmenovaných v v ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce. O pracovní poměr založený jmenováním by se tak mohlo jednat pouze tehdy, kdyby to stanovil zvláštní právní předpis. Tímto zvláštním předpisem je v daném případě školský zákon, který - jak bylo uvedeno již výše - se ke způsobu ustanovení do funkce ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba, vyjadřuje v ustanovení § 166 odst. 7. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - při výkladu tohoto ustanovení (ve znění účinném do 31.12.2011) akcentoval „úmysl zákonodárce“, který „se posléze projevil ve změně ust. § 166 odst. 7 školského zákona, provedené zákonem č. 472/2011 Sb. s účinností od 1.1.2012“. Odvolací soud však nebere dostatečně v úvahu, že dikce ustanovení § 166 odst. 7 školského zákona, ve znění účinném do 31.12. 2011, je zcela jednoznačná ( …„jmenuje právnická osoba do funkce ředitele školy nebo školského zařízení jinou osobu v pracovněprávním vztahu k této právnické osobě“… ) a neumožňuje jiný (opačný) výklad. Nelze samozřejmě vyloučit, že zákonodárce měl jiný úmysl, ale ten se do právní úpravy účinné do 31.12.2011 (prozatím) nepromítl. V důvodové zprávě k novele školského zákona provedené zákonem č. 472/2001 Sb. (účinné od 1.1.2012) se ostatně uvádí, že v ustanovení § 166 odst. 7 „se zjednodušuje“ úprava ustavování ředitelů škol a školských zařízení soukromých zřizovatelů, které nemají formu školské právnické osoby; „zda bude ředitelem ustanoven člen statutárního orgánu nebo statutární orgán, popřípadě zaměstnanec právnické osoby, a jakým způsobem bude ustanovení provedeno, se ponechává na postavení právnické osoby dle její právní formy a obsahu zakladatelských nebo zřizovacích dokumentů a vnitřních předpisů“. Z tohoto vyjádření zákonodárce je patrné, že záměrně opouští dosavadní „složitější“ (do 31.12.2011 ovšem závaznou) právní úpravu a od 1.1.2012 již autoritativně neurčuje, jakým způsobem má být ředitel dosazen; je zde tedy patrný jeho názorový odklon, který se ovšem náležitě projevil až v právní úpravě účinné od 1.1.2012.

 

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že pracovní poměr ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba, je-li tímto ředitelem jiná, od statutárního orgánu odlišná osoba v pracovněprávním vztahu k této právnické osobě, která splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení stanovené zvláštním zákonem, se podle právní úpravy účinné do 31.12.2011 zakládal jmenováním, které prováděl statutární orgán této právnické osoby.

 

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem, jestliže žalobkyni (původně řadovou zaměstnankyni, která u ní od 1.7.2008 pracovala na pozici učitelky) od 1.7.2010 jmenovala ředitelkou žalované; mezi účastnicemi tak došlo ke změně pracovního poměru (ke změně druhu práce) a žalobkyně tím získala právní postavení jmenovaného zaměstnance. Za tohoto stavu ovšem platí, že ten, kdo je příslušný ke jmenování (§ 33 odst. 4 zák. práce), může vedoucího zaměstnance z pracovního místa odvolat (srov. § 73 odst. 1 zák. práce). Vzhledem k tomu, že školský zákon nevymezuje důvody, pro které lze ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba, odvolat, mohla žalovaná odvolat žalobkyni z funkce ředitelky kdykoliv v průběhu pracovního poměru a ze kteréhokoli důvodu nebo i bez uvedení důvodu, což také žalovaná dne 20.1.2016 v souladu s ustanovením § 73a odst. 1 zák. práce v písemné formě řádně učinila. Výkon práce žalobkyně na tomto pracovním místě skončil následujícím dnem po doručení odvolání, tedy dne 21.1.2016.

 

Jak vyplývá ze shora podaného výkladu, k odvolání žalobkyně z funkce ředitelky žalované nebylo třeba dohody mezi zaměstnatelem a zaměstnancem o odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce. Vyslovuje-li proto žalobkyně nesouhlas s úvahami odvolacího soudu, na jejichž základě dospěl k závěru, že taková dohoda mezi účastnicemi byla uzavřena, jedná se o právní otázku, která nemá na konečné (a věcně správné) rozhodnutí ve věci samé žádný vliv.

 

Podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zák. práce; odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.

 

Ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost  zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce. Nabídková povinnost zaměstnavatele představuje svou povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně pracovního poměru) ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. Rozhodnutí, zda této nabídky bude využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost odmítnout; přijme-li nabízenou práci, dojde tím ke změně pracovního poměru ohledně dohodnutého druhu práce, popřípadě též místa výkonu práce, ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce a potřeba rozvázání pracovního poměru tím odpadá. V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové pracovní zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce, jednak fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje (k tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.7.2015 sp. zn. 21 Cdo 3145/2014 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2018 sp. zn. 21 Cdo 4569/2017).

 

Povinnost zaměstnavatele navrhnout změnu dalšího pracovního zařazení zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace, a že se současně nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.3.2011 sp. zn. 21 Cdo 4897/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.9.2015 sp. zn. 21 Cdo 4345/2014). Zároveň z ničeho nevyplývá povinnost zaměstnavatele vytvářet pro zaměstnance nové pracovní příležitosti, aby mohl učinit nabídku ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce. Stejně tak není smyslem uvedeného ustanovení, aby zaměstnavatel nabízel práci, o níž je zřejmé, že na nabízeném místě bude zaměstnanec nadbytečný. Aby byla splněna nabídková povinnost, musí mít zaměstnavatel potřebu, aby určitá pracovní činnost byla reálně vykonávána (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 60/2002 a ze dne 23.9.2004 sp. zn. 21 Cdo 149/2004). Splnění povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce, které je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce, soud zásadně zkoumá podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníku pracovního poměru) (k tomu srov. obdobně právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněném pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.10.2012 sp. zn. 21 Cdo 3980/2011).

 

Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že v době doručení výpovědi z pracovního poměru ze dne 20.1.2016 žalovaná nebyla povinna navrhnout žalobkyni změnu jejího dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, neboť (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, jejichž správnost přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř.) v té době žádné takové pracovní místo u ní volné nebylo (všechny pracovní pozice pedagogických pracovníků na prvním stupni základní školy byly obsazeny jinými učiteli). Za volné pracovní místo přitom zásadně nelze považovat takové místo, které je v době výpovědi obsazeno jiným zaměstnancem, i kdyby eventuelně existoval ve vztahu k tomuto zaměstnanci zákonný výpovědní důvod, pro který by zaměstnavatel mohl jeho pracovní poměr ukončit. Proto přes námitky dovolatelky nelze hledět na pracovní místo učitelky, které v době dání předmětné výpovědi zastávala A. S., jako na pracovní místo „nikým neobsazené“. Při plné obsazenosti učitelských pracovních míst u žalované v době výpovědi pak odvolací soud rovněž správně nepovažoval za relevantní předložený inzerát, jehož prostřednictvím žalovaná poptávala od 5.2.2016 učitele pro první stupeň základní školy“.

Přerušení řízení o žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky

 

Přestože insolvenční zákon výslovně nevylučuje možnost přerušit řízení o žalobě na určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky v důsledku shodného návrhu účastníků, je namístě dovodit, že v takovém řízení bude postup podle ustanovení § 110 o.s.ř. [„Jestliže to účastníci shodně navrhnou nebo jestliže se nedostaví bez předchozí omluvy k jednání anebo jestliže to alespoň jeden z účastníků navrhne a ostatní se nedostaví bez předchozí omluvy k jednání, soud řízení přeruší, jestliže se to nepříčí účelu řízení.“] zpravidla vyloučen, neboť přerušení řízení by odporovalo účelu incidenčních sporů.

Mají-li být incidenční spory, v nichž je řešena pravost, výše nebo pořadí sporné pohledávky, projednány hospodárně a rychle tak, aby bylo zabráněno průtahům v dalším průběhu insolvenčního řízení (jež výsledek těchto sporů může do značné míry ovlivnit), nemůže být žádných pochyb o tom, že přerušení řízení na základě shodného návrhu účastníků podle § 110 o.s.ř. nejenže naplnění účelu takového incidenčního sporu nenapomůže, ale (až na výjimky odůvodněné mimořádnými okolnostmi konkrétní věci) s ním bude ve zřejmém rozporu.

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR senátní značky 29 ICdo 109/2017, ze dne 29. 8. 2019)

 

 

Návrh bývalého společníka na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady

 

I. Nejvyšší soud respektuje závazný právní názor Ústavního soudu, podle kterého je třeba za využití rozšiřujícího výkladu ustanovení § 131 odst. 1 obch. zák. [„Osoby, které utrpěly škodu v důsledku toho, že rozhodnutí valné hromady bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou nebo stanovami, mají vůči společnosti právo na její náhradu, dále právo na přiměřené zadostiučinění za porušení základních práv společníka, které může být poskytnuto i v penězích. Toto právo mají osoby uvedené v předchozí větě i v případě, že soud nevysloví neplatnost usnesení valné hromady z důvodů uvedených v odstavci 3. Právo na přiměřené zadostiučinění musí být uplatněno ve lhůtě stanovené pro podání návrhu na neplatnost usnesení valné hromady nebo ve lhůtě 3 měsíců ode dne, kdy nabylo právní moc rozhodnutí soudu podle odstavce 3, jinak zaniká.“] [a § 54 odst. 1 písm. a) zákona o přeměnách - zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev: „(1) Návrh podle § 52 /tj.:  „(1) Neplatnosti projektu přeměny se lze dovolávat pouze zároveň s neplatností alespoň jednoho rozhodnutí o schválení přeměny. Vyslovení neplatnosti rozhodnutí o schválení přeměny se lze dovolávat samostatně, ledaže důvody této neplatnosti mají základ v projektu přeměny. … (2) Nepodléhá-li projekt přeměny schválení, lze se dovolávat pouze neplatnosti projektu přeměny./ může podat jen … a) společník nebo člen osoby zúčastněné na přeměně, …“] nutné přiznat aktivní věcnou legitimaci k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady taktéž bývalému společníku společnosti s ručením omezeným, který přestal být společníkem v důsledku skutečností, jejichž existenci nezpůsobil, pakliže jím napadeným usnesením valné hromady bylo (mohlo být) zasaženo do jeho práv. Nemá-li takový bývalý společník k dispozici jiný (stejně účinný) právní nástroj k ochraně svých práv, může - za stejných podmínek jako společníci - podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.

Nicméně v poměrech projednávané věci napadeným usnesením valné hromady o schválení přeměny společnosti s ručením omezeným na akciovou společnost již nemohlo být zasaženo do práv bývalého společníka, a proto mu nesvědčí [ani za použití extenzivního výkladu § 131 odst. 1 obch. zák. a § 54 odst. 1 písm. a) zákona o přeměnách] aktivní věcná legitimace k podání návrhu na vyslovení jeho neplatnosti, resp. - po zápisu přeměny do obchodního rejstříku - k návrhu na náhradu škody.

II.
K obnovení účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným (zaniklé v důsledku postižení podílu exekučním příkazem) může dojít pouze do doby, než společnost naloží s uvolněným podílem postupem podle § 148 odst. 1 in fine, odst. 2 a § 113 odst. 5 a 6 obch. zák. Naloží-li společnost s uvolněným podílem, k obnovení účasti společníka (přes zánik účinků exekučního příkazu) dojít nemůže, neboť podíl, který představoval účast společníka ve společnosti (resp. práva a povinnosti z této účasti plynoucí), byl převeden na jiného společníka či třetí osobu, převzali jej podle poměru svých obchodních podílů ostatní společníci či zanikl v důsledku snížení základního kapitálu.

V projednávané věci usnesení valné hromady společnosti o naložení s uvolněným obchodním podílem zasáhlo do práv bývalého společníka, neboť bez ohledu na to, že účinky exekučního příkazu zanikly (dobrovolným uhrazením vymáhané pohledávky bývalým společníkem), nedošlo k obnovení jeho účasti ve společnosti, neboť společnost s uvolněným podílem již naložila. Právě ve vztahu k tomuto usnesení by tudíž bylo na místě zvažovat - ve světle extenzivního výkladu § 131 odst. 1 obch. zák. podaného Ústavním soudem - zda bývalému společníkovi nepřiznat aktivní věcnou legitimaci k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. V tomto řízení by soud posuzoval, zda zbývající společníci nezneužili nastalou situaci k tomu, aby se „zbavili“ dovolatele jako společníka (tedy, zda v rozporu se zákazem zneužití práv nezabránili obnovení účasti dovolatele ve společnosti podle § 148 odst. 4 obch. zák. [znění do 31.12. 2012: „Jestliže byl konkurs na majetek společníka, jehož účast ve společnosti zanikla podle odstavce 2, zrušen z jiných důvodů než po splnění rozvrhového usnesení nebo proto, že majetek dlužníka je zcela nepostačující,1a) a společnost dosud nenaložila s uvolněným obchodním podílem podle § 113 odst. 5 a 6, účast společníka ve společnosti se obnovuje; jestliže již společnost vyplatila jeho vypořádací podíl, obnoví se účast společníka jen, nahradí-li do 2 měsíců společnosti vypořádací podíl. To platí obdobně i v případě, že byl pravomocně zastaven výkon rozhodnutí postižením podílu společníka ve společnosti nebo pravomocně zastavena exekuce podle zvláštního právního předpisu.“]).

Nebyla-li (a nemůže-li již ani být) platnost usnesení valné hromady o naložení s uvolněným obchodním podílem přezkoumávána, a to bez ohledu na to, zda a případně jakými vadami je postiženo, nelze než uzavřít, že po přijetí tohoto usnesení valné hromady již nemohlo (a nemůže) dojít k obnovení účasti bývalého společníka ve společnosti. Řečené znamená, že usneseními přijatými valnou hromadou společnosti poté, kdy došlo k naložení s uvolněným obchodním podílem, již nemohlo být zasaženo do práv bývalého společníka. To platí i pro (v projednávané věci posuzované) usnesení valné hromady o schválení přeměny; i kdyby valná hromada společnosti toto usnesení nepřijala, postavení bývalého společníka by se nezměnilo (jeho účast ve společnosti by se již nemohla obnovit).

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR spisové značky 27 Cdo 32/2019, ze dne 8. 10. 2019)

Konkludentní rozvázání pracovního poměru statutárního orgánu

 

Vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení (musí) vykonávat jako statutární orgán (nebo jeho člen) společnosti, zaniká jeho pracovní poměr (neujednají-li si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru. Ačkoli byly právě uvedené závěry dotýkající se zániku pracovního poměru přijaty ve vztahu k právní úpravě účinné do 31.12. 2011, prosadí se také v režimu obchodního zákoníku po začlenění § 66d obch. zák. (tedy ve znění tohoto předpisu účinném od 1.1. 2012 do 31.12. 2013).Přestože totiž § 66d obch. zák. (od 1. 1. 2012) [Pověření obchodním vedením – „(1) Statutární orgán společnosti může pověřit obchodním vedením společnosti zcela nebo zčásti jiného. Tyto činnosti mohou být též vykonávány v pracovněprávním vztahu dle zvláštního právního předpisu zaměstnancem společnosti, přičemž tento zaměstnanec může být současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem. … (2) Při pověření obchodním vedením podle odstavce 1 zůstává nedotčena odpovědnost osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem, stanovená tímto zákonem za porušení povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře. … (3) Jestliže jsou činnosti spadající pod obchodní vedení vykonávány v pracovněprávním vztahu dle zvláštního právního předpisu21) zaměstnancem společnosti, který je současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem, mzdu či odměnu z dohody sjednává nebo určuje ten orgán společnosti, do jehož působnosti náleží rozhodovat o odměňování statutárního orgánu nebo jeho členů …(4) Pověření obchodním vedením podle odstavce 1 nezahrnuje účast na zasedání statutárního orgánu, rozhodování o pověření obchodním vedením, rozhodování o základním zaměření obchodního vedení společnosti ani jiné činnosti v rámci obchodního vedení společnosti, které tento zákon nebo jiný právní předpis svěřuje do výlučné působnosti statutárního orgánu.“] umožňoval vykonávat obchodní vedení společnosti v pracovním poměru, šlo o režim, který si společnost a člen jejího statutárního orgánu museli sjednat. Jestliže strany neprojevily vůli podřídit výkon činnosti spadající pod obchodní vedení zákoníku práce, pak na tento právní vztah zákoník práce nedopadal a práva, resp. povinnosti člena voleného orgánu obchodní společnosti zůstaly zcela podřízeny obchodnímu zákoníku. Proto platilo i v režimu § 66d obch. zák., že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení měl (musel) vykonávat jako statutární orgán (nebo jeho člen) společnosti, zanikl jeho pracovní poměr (neujednaly-li si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru.

K tomu je třeba dodat, že ani v režimu § 66d obch. zák. (stejně jako před začleněním tohoto ustanovení do obchodního zákoníku, resp. stejně jako v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) stranám nic nebránilo, aby se dohodly, že původní pracovní poměr zaměstnance, který zanikl jmenováním zaměstnance do funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), se obnoví po zániku této funkce. Jinými slovy, aby strany uzavřely novou pracovní smlouvu, jež založí pracovní poměr totožný s tím, který zanikl vznikem funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), přičemž dnem nástupu do práce - a tedy i dnem vzniku tohoto „staronového“ pracovního poměru - určily den, který následuje po dni zániku funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena).

Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2011, resp. od 1.1. 2014 však ustanovení § 66d obch. zák. umožňovalo, aby se strany dohodly, že statutární orgán (nebo jeho člen) bude vykonávat obchodní vedení v pracovním poměru, tedy i dohodu, podle níž zůstane dosavadní pracovní vztah nově zvoleného statutárního orgánu (nebo jeho člena) zachován - s tím, že odměnu za výkon funkce musí schválit valná hromada společnosti, jinak statutárnímu orgánu (nebo jeho členovi) náleží odměna určená podle § 571 odst. 1 obch. zák.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 27 Cdo 4344/2017, ze dne 30. 9. 2019)

 

 

Péče řádného hospodáře při delegaci působnosti jednatele podle ZOK

 

Člen statutárního orgánu (jednatel) nemusí být vybaven všemi odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, potřebnými pro výkon veškerých činností, spadajících do působnosti statutárního orgánu. Nicméně nemá-li pro zařízení záležitosti spadající do výkonu jeho funkce potřebné odborné znalosti, je povinen zajistit její posouzení osobou, která potřebné znalosti má; součástí péče řádného hospodáře je přitom schopnost rozpoznat, které činnosti již není s to vykonávat či které potřebné znalosti a dovednosti nemá.

Při výběru třetí osoby musí člen statutárního orgánu (jednatel) postupovat řádně, tj. musí vybírat tak, jak by činila jiná rozumně pečlivá osoba (odpovědnost za výběr), musí vybrané osobě vymezit jasné zadání, poskytnout veškerou potřebnou součinnost a musí ji řídit (odpovědnost za zadání, vedení a součinnost) a konečně musí výkon delegované působnosti přiměřeně kontrolovat, a to nejen osobně, nýbrž i za pomoci řádně nastavených kontrolních mechanismů (odpovědnost za kontrolu).

Uvedené závěry, přijaté v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, se prosadí i při výkladu ustanovení § 159 odst. 1 o. z. [„Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.“], § 51 odst. 1 z. o. k. [„Pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou.“] a § 52 odst. 1 z. o. k. [„Při posouzení, zda člen orgánu jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy přihlédne k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace.“], účinných od 1. 1. 2014.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 27 Cdo 90/2019, ze dne 30. 9. 2019)

 

 

K doručování písemností družstva členovi družstva

 

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že si členové družstva mohou s družstvem ujednat jinou doručovací adresu, než je místo jejich skutečného pobytu (a to i adresu bydliště třetí osoby, např. podnájemce), a tuto tak fakticky učinit svou sférou dispozice. Skutečnost, že si na takto sjednané doručovací adrese člen družstva nepřebírá poštu, jde k jeho tíži. Družstvo není povinno zasílat písemnosti na adresu místa, v němž se člen zdržuje, i když je mu známa, určil-li člen jako doručovací adresu jinou adresu a nepožádal-li o její změnu. Takové ujednání mohou obsahovat též stanovy družstva, které jsou smlouvou sui generis.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 27 Cdo 5729/2017, ze dne 30. 9. 2019)

Posuzování důvodů vydědění neuvedených v listině o vydědění

 

Oproti právní úpravě vydědění v obč. zák. [tj. v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31.12. 2013] je podle o.z. [tj. v zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 01.01. 2014] k platnému vydědění nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele. Z tohoto důvodu je možné, vyslovil-li zůstavitel jen některý z důvodů vydědění, v řízení o pozůstalosti, resp. ve sporném řízení vyvolaném postupem podle ustanovení § 170 z.ř.s. prokázat vůči takovému dědici i jiný zákonný důvod vydědění. Podle předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (obč. zák.) takový postup možný nebyl, a pokud byl nepominutelný dědic úspěšný ve své obraně a podařilo se mu vyvrátit existenci toho zákonného důvodu vydědění, jež zůstavitel uvedl v prohlášení o vydědění, nebyl vyděděn, i když by vůči němu bylo možné prokázat existenci i jiného zákonného důvodu vydědění.

Soud je povinen zabývat se v řízení zahájeném žalobou podle ustanovení § 170 z.ř.s. i dalšími (účastníky tvrzenými) důvody vydědění, které zůstavitel v listině o vydědění neuvedl, i v případě, že zůstavitel pořídil listinu o vydědění podle obč. zák. [tj. v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník] (účinného do 31. 12. 2013), avšak zemřel po 31.12. 2013. Platnost listiny o vydědění se přitom posoudí podle právní úpravy účinné ke dni jejího pořízení.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 24 Cdo 1777/2019, ze dne 27. 9. 2019)

 

 

K interpretaci ujednání pojistné smlouvy pojistitelem

 

Při interpretaci obsahu právního úkonu podle § 35 odst. 2 obč. zák. [tj. v zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník]  bylo třeba přihlížet k projevené vůli toho, kdo právní úkon učinil, přitom obč. zák. neobsahoval konkrétní výčet skutečností, které je třeba zohledňovat, naopak je judikatorně ustáleno, že soud může přihlížet ke všemu, z čeho je zřejmé na obsah vůle smluvní strany usuzovat, resp. Je třeba brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle této osoby. To, jak pojistitel interpretuje obsah ujednání obsažených v jím předkládaných smlouvách pro pojištění určitého typu obchodů (byť ve vztahu k jiným pojistníkům) lze považovat za okolnost související s projevem vůle pojistitele.

Pokud v posuzované věci pojistník vyjádřil zájem uzavřít pojistnou smlouvu se žalovanou pojišťovnou necelé 4 měsíce poté, co probíhala jednání o vymezení předmětu pojistné smlouvy mezi pojišťovnou a jinou právnickou osobou, a pojišťovna pojistníkovi předložila smlouvu obsahující ujednání, která jsou totožná s výsledky jednání sice s takovou jinou právnickou osobou, jednající ovšem stejnou fyzickou osobou, a to s vědomím toho, že oprávněnou jednat za oba pojistníky byla tatáž osoba, která se podílela na vyjednávání podmínek dříve uzavřené pojistné smlouvy, nelze za důvodné a spravedlivé označit dovolávání se pojišťovnou jiného, než samotnou pojišťovnou (dříve) uvedeného výkladu předmětného smluvního ujednání. Vzhledem k zásadě presumpce poctivosti jednání a hledisku spravedlnosti nelze akceptovat závěr, že žalovaná pojišťovna v pozici pojistitele interpretuje totožná smluvní ujednání odlišným způsobem, tím spíše za situace, kdy pojistníkovi předložila nikoli svůj standardizovaný text smlouvy, ale text smlouvy upravený o výsledky vyjednávání sice s jiným pojistníkem (jinou právnickou osobou), ovšem (fakticky) jednající s toutéž fyzickou osobou (jednatelem), uzavírajícím stejný typ obchodů, a to v krátké časové návaznosti na uzavření dřívější pojistné smlouvy a s vědomím toho, že tento „nový“ pojistník zná výsledky jednání o obsahu, resp. podmínkách dříve uzavřené smlouvy a ví, jak sporné ustanovení pojišťovna dříve interpretovala. Je však důležité zdůraznit, že vše výše uvedené platí pouze v případě, že takto zjištěná vůle pojišťovny nebude v rozporu s jazykovým projevem obsaženým ve smlouvě (srov. § 35 odst. 2 obč. zák.), či z jiných skutečností významných pro zjištění obsahu vůle stran smlouvy nebude vyplývat jiná vůle pojišťovny.

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR spisové značky 23 Cdo 2069/2017, ze dne 26. 9. 2019)

 

 

Úplatnost půjčky ve smyslu § 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru

 

Nebylo-li smluvními stranami sjednáno, že dlužník zaplatí věřiteli za to, že mu půjčí finanční prostředky, nelze úplatnost půjčky ve smyslu § 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru [zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru: se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku nebo jakékoli úplaty.] dovozovat z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany sjednaly finanční sankci za porušení některé ze smluvních povinností. Zaplacení sankce nelze ztotožňovat s úplatností půjčky.

Zjištění, že věřitelka uzavřela smlouvu s úmyslem „profitovat“ na výnosech z půjčky v podobě smluvní pokuty, z něhož odvolací soud v posuzované věci vycházel, není podložen provedenými důkazy a lze ho označit za spekulativní. Neobstojí-li skutkový závěr, že věřitelka uzavřela smlouvu s úmyslem „profitovat“ na výnosech z půjčky v podobě smluvní pokuty a úmyslně tak obešla ustanovení § 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru, nemůže obstát ani na něm založená právní úvaha odvolacího soudu, že „za daného skutkového stavu věci nelze půjčku, byť byla poskytnuta bez úroku a jakékoli úplaty, vyloučit z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru“.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 33 Cdo 2279/2018, ze dne 30. 9. 2019)

 

Z odůvodnění:

[část, kráceno]

 

V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že půjčku je namístě podřídit režimu zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož nelze ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru použít směnku nebo šek (viz § 18 odst. 1), a proto neshledal žalobu o plnění ze směnky po právu. Aplikaci ustanovení § 2 písm. c) ZoSÚ vyloučil úvahou, že žalobkyně obcházela zákon, sjednala-li sice půjčku bez úplaty, avšak ve skutečnosti na ní profitovala částkou 218.025 Kč v podobě kapitalizované smluvní pokuty; ve smlouvě o půjčce totiž byla sjednána peněžitá sankce (smluvní pokuta) ve výši 91,25 % ročně pro případ, že žalovaný nevrátí půjčku v dohodnuté lhůtě dvou měsíců. Chování žalobkyně po splatnosti půjčky, tedy otálení s jejím vymáháním, ukazuje na úmysl profitovat na výnosech ze smlouvy o půjčce v podobě narůstající smluvní pokuty v nemalé (nepřiměřené) výši.

 

[…]

 

Zjištění, že žalobkyně uzavřela smlouvu s úmyslem „profitovat“ na výnosech z půjčky v podobě smluvní pokuty, z něhož odvolací soud vycházel, není podložen provedenými důkazy a lze ho označit za spekulativní. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že půjčka byla sjednána jako bezúročná (důkaz listinou, na níž je smlouva zachycena). Jde o zcela běžnou praxi, obsahuje-li smlouva ujednání o sankci pro případ porušení některé ze smluvních povinností (v posuzované věci sankci pro případ nevčasného vrácení půjčky). Institut smluvní pokuty zakotvený v (kogentních) ustanoveních § 544 a § 545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1237/96, ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 675/99, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007 a ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009). Dohoda o sankci nadto předpokládá vůli obou smluvních stran; dlužník je tak s případnou sankcí srozuměn a ví, že jí může předejít řádným splněním smluvní povinnosti (zde včasným splněním dluhu). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný byl k uzavření smlouvy přinucen. Žádná ze zjištěných skutečností rovněž nenasvědčuje tomu, že smluvní pokutou měla být ve skutečnosti docílena úplatnost půjčky, resp. že žalobkyně již předem věděla, že jí žalovaný půjčku ve smluvené době nevrátí. Oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou pacta sunt servanda. Skutečnost, že žalobkyně nepřistoupila k vymáhání dluhu bezprostředně po jeho splatnosti a naopak vyčkávala, tedy využila prodlení dlužníka, nelze označit za profitování na výnosech z půjčky“, neboť sama půjčka byla bezúročná a jakou finanční částku žalobkyně získá na smluvní pokutě, popřípadě zda vůbec nějakou částku z tohoto právního titulu získá, odvisela výlučně od chování žalovaného, tedy od toho, kdy svou povinnost vrátit půjčku splní. Nelze přehlédnout, že žalovaný jako dlužník žalobkyni na dluh nic neplnil, resp. neplnil ani z části. Dovolací soud uzavírá, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalobkyně smlouvu uzavírala s úmyslem profitovat na výnosech z půjčky, není provedenými důkazy podloženo, přesněji, vymyká se z hranic vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a přestavuje nepřípustnou libovůli soudu (a tím i porušení ústavně zaručených základních práv a svobod – viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13)

 

Neobstojí-li skutkový závěr, že žalobkyně uzavřela smlouvu s úmyslem „profitovat“ na výnosech z půjčky v podobě smluvní pokuty (řečeno jinak, úmyslně obešla ustanovení § 2 písm. c/ ZoSÚ), nemůže - logicky vzato - obstát ani na něm založená právní úvaha odvolacího soudu, že „za daného skutkového stavu věci nelze půjčku, byť byla poskytnuta bez úroku a jakékoli úplaty, vyloučit z působnosti ZoSÚ“.

 

Ustanovení § 2 písm. c/ ZoSÚ zcela jasně a jednoznačně vymezuje případy, kdy nelze tento zákon na vztah smluvních stran použít; uvádí se v něm výslovně, že se nevztahuje na půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku nebo jakékoli úplaty. Nebylo-li smluvními stranami sjednáno, že dlužník zaplatí věřiteli za to, že mu půjčí finanční prostředky, nelze úplatnost půjčky dovozovat z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany sjednaly finanční sankci za porušení některé ze smluvních povinností. Zaplacení sankce nelze ztotožňovat s úplatností půjčky.

 

Lze přisvědčit dovolatelce, že na nepřiměřenost smluvní pokuty (a potažmo zjevné obcházení zákona) nelze usuzovat z procentuálně kapitalizované roční sazby“ (91,25 %) a přehlížet, že smluvní pokuta byla sjednána denní sazbou 0,25 procent. Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí (např. v rozsudcích ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, nebo ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Cdo 588/2003), dovodil, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu“; opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. Tyto závěry odvolací soud při právním posouzení věci nerespektoval. Konečná výše smluvní pokuty (281.025 Kč) byla v posuzované věci plně závislá na době, po niž žalovaný nedostál povinnosti, kterou smluvně převzal (vrátit půjčku včas, tj. ve sjednané lhůtě). Byla tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné pohledávky. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je totiž na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši násobku zajištěné částky je možné - při současném zohlednění všech okolností daného případu - považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty násobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou dlužník své (smluvní pokutou zajištěné) povinnosti neplní - čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Odvolací soud dostatečně nezvažoval okolnosti, za nichž byla pokuta sjednána, resp. pominul, že dlužník musel být srozuměn, že jde o krátkodobou půjčku, kdy věřitel výslovně projevil vůli ponechat mu k dispozici své finanční prostředky na pouhé dva měsíce a smluvní pokuta ho měla motivovat k respektování takové vůle věřitele. Denní sazbu smluvní pokuty (denní sazba činila 425 Kč) odvolací soud korektivem dobrých mravů nepoměřoval, resp. nezabýval se otázkou, zda smluvní pokuta ve výši 0,25% denně z jistiny půjčky je přiměřená zajišťované povinnosti.

 

Smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně obecně (tedy bez přihlédnutí k okolnostem případu) nikterak nepřekračuje účel této sankce spočívající zejména v pohrůžce dostatečně citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Cdo 810/2006, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Cdo 588/2003, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Cdo 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 cdo 5364/2007, ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, nebo ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3591/2012).
AKTUÁLNĚ Z KANCELÁŘE:
AKTUÁLNĚ Z JUDIKATURY:
© 2011 - 2020 www.ak-vrana.cz
grafika www.eurovizitky.cz
vytvořil DYNAMIC software